Metro 2035

Metro.

U nás je tato trilogie známá spíše gamerům. Mezi čtenáři se jí příliš velké pozornosti nedostalo. Já sám jsem se ke knižní předloze dostal, až když mě před čtyřmi lety bratr upozornil na právě vyšlé Metro: Last Light.
Dvě noci jsem nespal. Natolik mě podzemí Moskvy pohltilo. Obě hry (koncem příštího roku by měla přibýt třetí) jsem, byť v opačném pořadí, projel na jeden zátah. To mi ale nestačilo, chtěl jsem vědět víc. Pustil jsem se tedy do čtení a nebyl jsem zklamán.
To bylo před čtyřmi lety. A teď se mi naskytla možnost vžít se do zpustošeného města ještě jednou, naposled. Záměrně jsem napsal „vžít se do města“, protože ač byl protagonistou první knihy mladý Arťom, to, co pečlivý čtenář opravdu prožíval, bylo utrpení celého jeho znásilněného světa. Arťom sloužil spíše jako zprostředkovatel. Skrz něj jsme poznávali tvrdý život v podzemních slujích. Spolu s ním jsme ztratili idealismus a víru v lidstvo. Stejně jako on jsme totiž poznali, že za veškeré své utrpení si lidé mohou sami. Psal se rok 2033. Dvacet let po atomovém holocaustu.

Nyní, dva roky poté, je Arťom opět na cestě skrze labyrint metra. Od jeho první pouti je ale tato odlišná snad ve všem. Nejvíce se liší Arťom sám. Je zkušený stalker, pro kterého už povrch nepředstavuje nevyhnutelnou smrt, které lze uniknout jen s vypětím všech sil. Nezpůsobuje mu už tu paralyzující fobii, jako jiným obyvatelům metra.
Zpočátku by se mohlo zdát, že jej pocit viny za záhubu poslední naděje ubohého zbytečku lidstva na spásu připravil o pud sebezáchovy, o vůli k životu. Možná tomu tak i je. Arťomova silná vůle jej však žene stále dál. Kdyby předem znal svůj cíl, vzdal by to. Zná však vždy jen následující zastávku na své lince. Ví, kde má přestoupit (ač se mu to ne vždy daří). Velkou roli hraje opět náhoda, či snad síla zvenčí, chcete-li.
Tam, kde ho dříve vedlo jeho opatrovníci z Botanické zahrady, slouží mu nyní zkušenosti a Mělnikův výcvik. Ztvrdnul, okoral na povrchu. Člověk, který dříve kvůli statečnému (a zbytečnému, jak už to tak bývá) gestu spravedlnosti visel v oprátce, by se dnes chladně odvrátil.
Dřív věřil, že život v podzemním pekle dělá z lidí divou zvěř. Dnes ví, že lidé byli zvěř vždycky a peklo si z tunelů a stanic metra udělali sami.
Arťom se dosavadního způsobu života, za jehož zachování kdysi tolik bojoval, zřekl v okamžiku, kdy dosáhl svého cíle. Nynější Arťom se chce ze svého hříchu vykoupit. Chce venku najít záchranu a vyvést cestující ze všech o dvacet let zpožděných vlaků na povrch.

Zjištění, že o možnost odchodu na povrch v metru nikdo nestojí je jako ledová dekontaminační sprcha. Arťom se nechystá sklopit uši ani přesto (nebo možná právě proto), že mu jeho časté špacírování rozpadlým městem ponechává pouhých několik týdnů života. Vydává se kontaktovat lidi, žijící mimo zamořenou oblast. Místo záchrany se mu dostane jen zjištění: největším nepřítelem lidstva je člověk.
Jeho snaha kontaktovat jiná, dosud existující města vyjde naprázdno. S důvěrou v Mělnika se pokorně vrátí pod zem, doufaje v odpovědi. Místo nich jsou jen další otázky. Další úsek tunelu. Další odhalené spiknutí.
Arťom se dozvídá, že führer, generální tajemník Moskvin, vůdci Hanzy i rada Polis jsou ve skutečnosti pouhým středním článkem v hierarchii metra. Dokonce i Řád vedený Mělnikem je jen marionetou, jejíž nitky v ruce třímají mytičtí Neviditelní pozorovatelé. Ti řídí všechny frakce ze svého luxusního bunkru, bývalého soukromého muzea dávno minulé sovětské éry.
Dávno?

Osmdesát let se nedá z paměti smazat tak snadno.  A tak jsou Spojené státy stále nepřítelem číslo jedna. Z jejich strany Atlantiku ostatně přiletěla zkáza a smrt pro 140 milionů krajanů obyvatel metra. Arťom kdysi dospěl k závěru, že nesejde na tom, kdo stiskl spoušť jako první. Ne v případě, že došlo ke zničení světa.
To už ale neplatí. Začíná se ozývat lůza, která nevidí nic jiného, než svůj vlastní talíř. Špatní jsou všichni mimo metro. Bez výjimky. Někde v podzemí ve Státech se krčí lidé, kteří živoří úplně stejně? Nezájem. Jsou to přeci ty svině, které na Moskvu poslaly zkázu. Že taky dostali svou porci? Ale ovšem. Bylo třeba se bránit. Pomstít.
Vzhledem k zuřící nákaze ničící zásoby hub je Arťom pln naděje, že se mu podaří vyburcovat plebs k revoluci. K povstání proti vedení metra a následně k útoku na bunkr Pozorovatelů.
Klasik říká, že každou společnost dělí od revoluce tři chody. Odepři lidem tři chody jídla a skončí to anarchií. Kanibalismus se v metru praktikuje přes prasečího prostředníka, jak se Arťom dozví po útěku na svou domovskou stanici, na VDNCh. Oslava na uvítanou je záhy vystřídána voláním po jeho vydání. Těch několik jeho příznivců je umlčeno, přehlušeno těmi, kteří si nehledí ničeho, kromě svého žaludku.

Tak jako začala, celá historie také končí: výstupem Arťoma na povrch. Se svou těhotnou ženou (dcerou Mělnika, odstřelovačkou Aňou) odjíždí z Moskvy. Skuteční vládci metra ho milostivě propouštějí. Laskavě od něj odvracejí svoji pozornost. Už pro ně není užitečný, ani není hrozbou.

Nový svazek připravil Metro o jeho kouzlo. Tunely už nejsou ten temný labyrint plný hrůz a smrti odnikud. Cesta už jako by neměla trvání na celé stránky prosycené strachem z neznáma. Redukce popisu putování za účelem zhuštění děje rozhodně nebyl dobrý krok. Nedaří se vybudovat tu atmosféru, kterou jsem na Metru měl tolik rád.
Vyšší koncentrace konfrontací působí zmatek a místy se v ději lze jen stěží zorientovat. Arťom jde takřka z přestřelky do přestřelky (ne při všech létají kulky). Neustálé napětí nedovolí čtenáři utřídit si myšlenky. Dochází k neustálému střídání prostředí. Povrch, podzemí, povrch…

V první knize Arťom na povrch vystoupil všehovšudy dvakrát. Třikrát, když počítáme jeho „výlet“ v dětství. Každá z těchto výprav byla velká událost pro všechny zúčastněné i pro většinu lidí okolo. Každá si vyžádala přípravy. Mobilizaci duševních sil. Bylo nutno potlačit obavy. Bylo třeba uklidnit strach obyvatel stanice z průniku záření.
Změna v Arťomově přístupu je logická. Je zkušený, ostřílený. Navíc tak trochu odevzdaný osudu. Na vlastním životě mu příliš nezáleží. I to je součástí pokání, které si uložil. Jeho touha přežít byla podmíněna posláním, které musel splnit. Toho už pozbyl. Nyní ví, že udělal osudovou chybu.

Že by se ale přeživší v metru přestali obávat toho, co může být nahoře? To mi nepřijde pravděpodobné. Jistě, najdou se rýpalové, kteří vyčítají každou škvírku v hermetických vratech, ale ostatním se zdá být celkem jedno, kdo si kdy chodí na povrch. Stalkeři byli v Metru v očích ostatních vždycky hrdinští. Obávaní. Neohrožení. Teď se zdají být něčím zcela obvyklým. Co je jinak? Co se změnilo?

Samotné město už není tou betonově šedou noční můrou pro člověka z podzemí. Je symbolem, příslibem záchrany. Poskytuje možnost úniku.
Stejně jako v metru, i tady vymizeli všichni zmutovaní obyvatelé. Smrtelné nebezpeční pominulo. Proč? Jak? Stejně jako v metru, představují tady největší nebezpečí lidé. Byli to oni, kdo vyhubil předchozí predátory? A pokud ne, jak je možné, že se lidé mohou opět beztrestně prohánět ulicemi a vraždit se navzájem?

Fear the future – tak zní motto série Metro.
Pokud ale ani jaderný holokaust nedokáže změnit lidskou povahu, začínám si myslet, že si takovou budoucnost zasloužíme.