#1

Koukám se z okna a přemítám, co chladnější se zdá

Zda cestička závějemi, kterou tam
kdosi prošlapal
či rybí oko, co na ni shora civí

Tak jako obvykle odmítám procitnout ze sna

Zcela zjevně je to zase ta
mě známá etapa
která se na mojí psýše dravě živí

Podivným puzením veden vycházím ven

Měsíční svit je chladný a spaluje
má bosá chodidla
Bránit se tomu je holá zbytečnost

Cítím se poněkud podveden, to dělá ten sen

Strach z chladu jsem přemohl
má ostražitost prořídla
Tohle přece není skutečnost

Kráčím tou pěšinou ve sněhu, co z okna jsem viděl

Sníh sahá po kolena, neboť
byla jen šalbou
co vykreslil mi tenhle snový svět

Chci vrátit se, daje se do běhu urazím pídě

Měsíc útočí sněhem
přehradnou palbou
Ten zrádce mě nechce pustit zpět

Tělo je toporné jak tuhne krev uvnitř žil

Zdali se už probudím z tohohle
chladného snu
říkám si zvědavě, bezděky

Sněhová peřina uhne, abych se do ní položil

Nade mnou luna leč před očima
vidím jen tmu
Zavřu je a procitnu navěky