Jmenoval se Hugo. Lehce přes padesát, vlasy prošedivělé, ale
stále husté. Vzrůstem i stylem oblékání zcela průměrný. Vždycky upravený, ale
ničím specifický. Takový normální obvoďák z maloměsta.
Žil sám, domácnost sdílel pouze s krysou, kterou za těch několik let
nedokázal pojmenovat.
Seděl ve svém křesle a díval se na „I-16“, jak o své kryse
přemýšlel. Nebylo to jméno a Hugo s tímhle provizoriem moc spokojen nebyl,
zároveň ale tu záležitost nedokázal definitivně uzavřít. Pokojem duněla hudba
Oliviera Deriviere, jeho oblíbence. Trochu moc nahlas, ale kryse to nevadilo a
sousedi se s tím holt nějak museli smířit.
Hugo přemítal o své dvacetileté kariéře lékaře, o všech těch
epizodách s pacienty. O rozhovorech s nimi. Věcné konverzace týkající
se důvodu návštěvy v ordinaci, zbytečný small talk o počasí. Nekonečné
monology o ničem, když někteří popisovali svůj životní příběh. Bylo až zarážející,
že nejvíce detailů obvykle poskytovali lidé, u nichž by se bez toho velice rád
obešel. Těhotná žena se zánětem spojivek, která svých šest dětí měla se čtyřmi
různými otci. Nepříliš čistý muž s vyrážkou žil dle popisu snad ve stoce.
Mladík s tržnou ranou nad obočím se skoro zajíkal, když vyprávěl, že ji
utržil ve rvačce, kterou sám zapříčinil. Donášel na své spolužáky, kteří
chodili za školu, ti se postarali o to, že teď potřeboval stehy.
A stovky dalších.
Hugovi zprvu připadalo, jako by byli pyšní na postupnou
ztrátu lidskosti. Časem však došel k závěru, že tihle lidé o tom jen
dokázali otevřeněji mluvit, že lidstvo jako celek není o moc lepší. Že jde o
havěť, která požírá sama sebe, zamořuje své okolí, množí se bezhlavě, bez
ohledu na následky.
Seděl ve svém křesle a říkal si, jestli to není tím, že
člověk nedokázal akceptovat fakt, že jeho existence postrádá jiný význam než
existenci samotnou. Že člověk nevznikl proto, aby splnil nějaké poslání.
V nabubřelé víře ve vlastní důležitost si člověk nemohl připustit, že se
neliší třeba od takové krysy. Vždyť každý organismus buď poslouží jako nástroj
evoluce nebo bude shledán nevhodným a vymře. A člověk není výjimkou.
Jen v jediné věci se člověk dokázal odlišit –
v rozsahu destrukce. Člověk si totiž cíl svého bytí určil sám. Hugo věřil,
že tímto cílem je likvidace veškerých připomínek toho, že je pouhou hmotou, že
není absolutní, že není navždy. Bylo zvláštní, jak ochotně tomu, přímo či
nepřímo, napomáhali všichni členové tohoto společenství.
S pohledem upřeným ke kleci s I-16, Hugo přemítal,
proč právě krysám lidé odjakživa připisovali mnoho negativ, mnohdy právě těch,
jimiž sami překypovali. Zvolna si uvědomoval, že lidé jsou daleko horší krysy
než krysy. A jsou-li lidé krysy, co to po tom dělá z člověka, který se
stará o to, aby byli zdraví a akceschopní?
V jeho bytě našli jen krátký dopis na rozloučenou a
klec s mrtvou krysou.
Komentáře
Okomentovat